Byla upoutána na invalidní vozík, měla omezenou i hybnost rukou, a proto byla umístěna do zdravotnického zařízení. Zpočátku pro ni bylo obtížné přijmout, že ona, která vždy pomáhala druhým, je nyní odkázána na cizí pomoc. Měla ale velkou snahu pracovat na sobě v rámci rehabilitace a povzbuzovala v tom i ostatní pacienty. Zdravotnické zařízení, ve kterém byla hospitalizována, bylo zřizováno církví. Toto prostředí ji oslovilo a ona se začala zajímat o víru. Setkávala se s nemocniční kaplankou. Postupně začala číst náboženskou literaturu, modlit se, navštěvovat bohoslužby. Velmi ji oslovovala svědectví jiných lidí. To vše ji vedlo k tomu, že požádala o křest. Po křtu byla velmi šťastná a vděčně přijímala také svátost smíření a eucharistii. Stala se nevtíravou apoštolkou žitého křesťanství pro své spolupacienty.
