Pacientka, šedesáti pětiletá paní, měla těžký život. Žila hlavně pro svou hendikepovanou vnučku, kterou s manželem vychovávala, protože jejich dcera se o ni starat nechtěla. Pro zdravotní potíže, kvůli nimž už péči o ni přestali zvládat, ale museli dát vnučku do ústavu.
Paní po mozkové příhodě se již postupně zotavovala, ale upadla a zlomila si obratel. Opět byla upoutána na lůžko. Když k ní přišla nemocniční kaplanka, dala jí paní najevo, že je sice věřící, ale do kostela přestala chodit po svatbě, stačí jí, že se sama občas modlí. Projevila však zájem si s kaplankou občas popovídat.
Po delší době, která byla třeba, aby pacientka získala ke kaplance důvěru, se jí svěřila, že nedokáže odpustit svému manželovi jeho opakované nevěry, alkoholismus, zpronevěru peněz a další prohřešky. Kaplanka jí pověděla o své zkušenosti s odpuštěním. Postupně ji přivedla k poznání, že důsledkem neodpuštění je, že paní zůstává vězněm svého manžela, i když on není přítomen, stále se na něj hněvá a nemůže na něj nemyslet, je tím svázaná. Společně se modlily novénu odevzdanosti. Poté paní požádala o svátost smíření. Následně její rodina umožnila setkání pacientky s jejím manželem, při němž si oba navzájem vyslovili odpuštění i to, že se mají rádi. Za dva dny na to její manžel zemřel.
Pro pacientku to bylo velmi bolestné, zároveň byla ale vděčná, že se s manželem stihla usmířit a že přetnula pouta neodpuštění mezi nimi. Začala žít pravidelným svátostným životem, z čehož čerpá velkou posilu.